Existují tři druhy zpráv. Zprávy žádné, zprávy dobré a bohužel zprávy špatné. Zatím jsme vás zásobovali prvními dvěma kategoriemi. Plánování a organizace cesty přinášela pozitivní zážitky i stres a nestíhání.
Z posledních zpráv možná tušíte, že jsme 17. září neodletěli. Život totiž krom dobrých a zdánlivě „žádných“ zpráv přináší taky zvraty a situace, na které se při sebevětší vůli nedokážeme připravit.
Znali jsme diagnózu Pavlova táty. Neznali jsme ale prognózu. Táta ji nechtěl znát.
Deset dní před odletem se jeho zdravotní stav zhoršil. Lékaři dávali naději, že se vše může vrátit do normálu, nikdo ale nevěděl kdy.
Věděli jsme, že když poletíme a budeme se s našimi blízkými loučit, není jisté, že se se všemi znovu shledáme. V tomhle případě to ale bylo mnohem hmatatelnější.
Situace se vyvíjela jak na horské dráze. Rozhodli jsme se posunout odlet cca o dva týdny. Denně jsme v nemocnici trávili x hodin. Domů jsme odcházeli s tím, že jen Bůh ví, co přinese další noc a den.
Strávil doma týden babího léta, než vše nabralo rychlých obrátek a lékaři sami připustili, že to, co ještě před týdnem předpokládali jako měsíce, teď mohou být dny nebo hodiny.Táta nás opustil. Tiše a pokorně.
Byly chvíle, kdy jsme nevěděli, co je to správné. Poslední měsíc byl plný nejistoty, bezradosti, přehodnocování.
Zpětně ale vidíme, že bylo správné ještě neodletět. Vidíme, jak vše mělo svůj smysl.
Táta si přál, abychom letěli. Tak letíme.