Je 20. 10. 2015 a my se loučíme s Brnem. Na „hlavasu“ se příznačně fotíme u nástupištní cedule, na které není žádná konečná stanice a před billbordem lákajícím na film Mládí 🙂
Vyrážíme!
Ve 14 hodin odlétáme z Bratislavy v dlouhých rukávech a nohavicích, v bundách a pohorách a po 22. hodině dostáváme na letišti v Dubaji facku teplotou vzduchu 32 stupňů. Ocitáme se ve světě mužů v bílých županech s ručníky na hlavách uchycenými dvojitou zavařovačkou a žen, kterým z černých hábitů vykukují jen oči a prsty u nohou.
MHD už nejezdí, tak musíme na – pro nás na dlouhou dobu nejluxusnější – hotel taxíkem. Ano, hotel v Dubaji nás stojí 10X tolik co rezervace noci v Káthmandů, našem zítřejším cíli. Ani si nestihneme uvědomit, jak bychom si hotelu evropského standardu a hlavně čistoty měli vážit a užít.
Rychlá sprcha, zprávy domů, večeře z vlastních zásob a jdeme do hajan.
Ráno vyrážíme metrem k Burj Khalifa, nejvyšší budově světa. Procházíme největším obchodním centrem na světě. Výtahem jedoucím 9 m za s jsme ve 124. patře na to tata. Poprvé od vstupu do metra se dostáváme zase na vzduch. Vedro by bylo znova způsobilo šok, tentokrát jsme ale ohromeni tou výškou a výhledem. Fotíme asi tisíc fotek tak jako všichni tady. Sem tam projde někdo, kdo má strach z výšek, sune nohu vedle nohy a dolů se podívat ani nechce 🙂
Před východem nás čeká ještě jedna výhoda s předstihem zakoupeného grouponu – káva se zákuskem v ceně. Mlsáme a přes sklo sledujeme čističe oken, kteří celý mrakodrap umyjí za tři měsíce.
14 hodin dělící přílet od odletu v Dubaji nám bohužel neumožňuje jet se podívat na jediný sedmihvězdičkový hotel na světě Burj Dubaj nebo jiné unikátnosti. Byla by ale škoda nevyfotit si některého z Křemílků a Vochomůrků, tak se dovolujeme chlapíků v metru. Ochotně pózují s třemi roztaženými prsty, jako znak SAE. Co znamená ale přesvědčivě vysvětlit neumí, snad prý success, love, victory.
Vyhledaný spoj zpět na letiště nás zklamává. Dozvídáme se, že jezdí každých 25 minut, čekáme přes půl hodiny, přičemž letadlo nám odlétá za dvě a půl hodiny. Osmiproudovka je zacpaná, pěšky je to na letiště přes hodinu.
Nakonec nás zachraňuje taxikář z Pákistánu, který čeká v koloně u zastávky busu. Dáváme mu téměř všechny zbývající dirhamy.
Na letišti už je to poměrně rychlý proces, získáváme letenky, přebalujeme příruční zavazadla na limit, utrácíme poslední drobné za Pepsi a žvýkačky. Jen na bezpečnostní kontrole se divně koukají na zrcadlovku a trvají na tom, že ji musíme nejen vytáhnout, vytáhnout baterii, ale i demontovat objektiv. Ten potom zkoumají jakoby jej viděli poprvé, stejně jako nezaslepené tělo. Pavel si jen vzdychne, že tohle jsou podmínky pro chytání prachu, což se o pár dní později v Himalájích také projeví.
V čekací hale jsou mimo letištních sedaček také lehátka. Jsou beznadějně rozebraná, několik cestujících řeže dřevo jako v pralese.
První ochutnávku nepálské kultury zažíváme už v Dubaji. Osazenstvo letadla na sebe haleká z jednoho konce na druhý i v průběhu bezpečnostních pokynů, zážitky patřičně fotodokumentují.
Jsme zvědaví na pravé nepálské dobrodružství 🙂