Sapa a okolni etnicke vesnicky, severní Vietnam, 4. – 7. 12. 2015
Sjeli jsme z hlavni cesty prozkoumat vesnicku, ktera ani na mape nebyla.
Par sekund na to proti nam zastavuje holka na motorce, vzhledem tak na 17 let, ze co shanime, jestli nam muze pomoct. U ni doma muzeme i prespat, v ostatnich vesnicich pry „homestay“ nenabizi.
Kyveme, ze bychom radi na caj, ale nechceme ji zdrzovat. Pry s temi „sanemi“ na zadech jela pro zradlo praseti, ale ze to pocka.
V jejim drevenem domku je jedina zarovka, podlaha z uslapane hliny, v jednom rohu otevrene ohniste s ohorelymi prazdnymi kukuricnymi klasy, v druhem kad s vodou nejspis obsluhujici „koupelnu“ i „kuchyni“.
Dozvidame se, ze rodice, se kterymi bydli v chatrci, jsou ve skutecnosti rodici jejiho manzela. Na rozdil od nej nepochazi z kmene Cernych Dzao ale Bilych.
Na stene domku visi velka svatebni fotka v zapadnim stylu. Pry je to jeji sestra. Podle fotky se asi provdala nekam daleko do velkomesta.
Prohlizime si typicke Dzao obleceni, jehoz zhotoveni se vsemi rucnimi vysivkami zabere rok a pul. Nabizinam ruzne rucne vysivane satky a kabelky k prodeji. I kdyz kupovat nechceme, ptame se, kolik stoji. Namisto 70 000 za porizeni darujeme 50 000 za zazitek.
Rika, ze muzeme i prespat, ale zvlast Pavel se neciti punkove.
Nova kamaradka nas musi opustit, ceka ji manzel pro sbirani zradla a nechceme, aby kvuli nam prase vyhladovelo. Zustavame tak s jejimi tchanovci.
Popijime stale silnejsi zeleny caj a protoze chceme pohostinnost oplatit, vytahujeme plastovou lahvicku s vodkou, jeste z Ceska.
Pan domu nejdriv nechape, pak si neduverive lokne z kalisku a nasledne se zakucka jako kurak prvni cigarety. Zvlastni, kdyz uvazime, ze mistni ryzova palenka dosahuje i sedesati procent a hned vedle sebe ma oprenou bambusovou dymku silnou jak noha od stolu.Slovnik beze slov tentokrat moc nezabira, bohuzel je koncipovany na to, kdyz neco potrebujete, ne kdyz vas neco zajima. Kdyz dojdou i obrazky v slovniku, s uklonem znovu dekujeme a jedeme zpatky.Asi nejprekvapivejsim aspektem celeho naseho setkani je fakt, ze cele jejich staveni pripominajici zemljanku nebo horsi stodolu nema ani tricet let. Hlavou kroutime jeste hodnou chvili, ze mame to neuveritelne stesti, ze jsme se narodili ve Stredni Evrope spolu se vsemi jejimi vymozenostmi. Minimalismus, s jakym tito domorodci ziji svuj zivot v nas dodnes zanechava hluboky dojem.
One thought on “21. století v chatrči Dzao”