Cestou po pokharske Damside jsme narazili na Grace church. V sousedstvi jsme dokonce zjistili, ze „mass“ ma byt v sobotu v 10 hod. Pavel ma v noci a rano zaludecni potize, tak neopousti postel, ale Pavla vyrazi poznat mistni krestanstvi.
Uz par metru pred „kostelem“ (= dum jako kazdy jiny) byly slyset bici a elektricka kytara. Pres zavesy neni dovnitr videt, venku je jen botnik a par opustenych paru bot. Pavla nevedice, co cekat, rozhrnuje zaves a vstupuje dovnitr. Vykobercovana mistnost se zelenoruzovymi zdmi, ctyrmi vetraky, lustrem jak z ceskych 80. let a lampickami ruznych tvaru a barev. Musi se nechat, ze Nepalci dokazou zkombinovat cokoli.
Je za 5 min. 10 hod., v mistnosti sedi na zemi asi 7 lidi. Zacina se hrat a zpivat. Myslim, ze nikdo nema problem se sluchem, mistnost neni zas tak velka, i tak je ale treba mikrofonu a reproduktoru 🙂 Kazdy zpiva jak umi, hlavne co nejvic nahlas, na noty se nehledi. Rozumim jen Jesu, Aleluja a Amen, ale je to skvely zazitek.
Postupne prichazi cim dal vic lidi, vzdy s pozdravem se sepnutyma rukama na hrudniku. Asi ani na cas se tu nehledi. „Kostel“ se ale zaplni, dohromady mozna 50 lidmi. Prvnich 30 min se zpiva vsede, dalsi pulhodina modliteb se odehrava vestoje. Jsem tu nejvyssi a jedina s kratkymi vlasy. Zeny sedi vlevo, muzi vpravo. Mistni deti tu koluji z ruky do ruky, nedari se mi rozpoznat ci skutecne jsou 🙂
Nasleduji nejspis ohlasky, tleska se, pak si vyslouzim i ja potlesk za navstevu, vsichni jsou zvedavi, jak se jmenuju a odkud jsem. Pote vsichni vytahuji poznamkove bloky, na programu je asi nejaka vykladova cast. Divam se, jak kresli kudrlinky k horni lince stranky. Nerozumim, tak se loucim a odchazim sehnat Pavlovi colu a banany. V kasicce nechavam par rupii, i tak jsem ale zase o neco bohatsi.