Knižní průvodce Nepálem doslova říká: Cestování po Nepálu není jednoduché a člověk nikdy neví, co ho čeká… Nepálci jsou zvyklí na všechny nepříjemnosti reagovat pokrčením ramen a frází „Ke garne“ = „Co se dá dělat“.
Když jsem tuhle informaci před odletem četla, vzpomněla jsme si na cestu po Sardinii a italské „no problemo“ 🙂 a byla zvědavá, co nás čeká.
Nepál je opravdu svérázný. Připadá nám, jak jsme sem rychle „zapadli“, na druhou stranu se z toho šoku pořád asi ještě nedokážeme vzpamatovat.
Nepál jsou totiž ty neskutečně vysoké hory, kterým jsme se přijeli přiblížit. Ty krásné tmavé děti s hlubokýma očima, ušmudlané, usoplené, běhající bosky kolem chatrče nebo chcete-li domku, poskládaného z kamenů a plechů v horách, ze kterého se nejdál dostanou tak max. do Pokhary. Šerpové v horách, kteří nosí třeba 10 dní 35 kg ve vaku svázaném lanem a popruhem na čele, aby si turisti v 3500 m. n. m. mohli dát Coca Colu nebo pivo. Jsou to odpadky kolem cest, krávy a psi potulující se po silnicích měst, zajímavá kultura nejspíš neptající se proč a nehledíce na zítřek…
Chodníky tu nečekejte, je jich tu pomálo. Většinou jako chodec jdete po kraji silnice, kde se asfalt rozdroluje do hlíny, možná trávy. Když máte štěstí není tu stoka se splašky. Procházíte turistickou čtvrtí, kde je obchod na obchodu a hotel na hotelu nebo okrajovou částí, která vám připadá jako slum. Domky z plechů, místo dveří závěs. Kdo má hřebíky a přibitou plechovou střechu, „vyhrál“, ostatní plech jako střechu musí zatížit kameny nebo starými pneumatikami.
Přijeli jsme v době „fuel shortage“. Nepál v září přijal novou ústavu, která se negativně dotýká Indie. A tak jim Indie stopla dodávku benzinu a plynu. S pomocí se nabídla Čína, která si za to, že si od ní Nepál koupí palivo, vezme (zdarma?) vodní energii z nepálských řek.
Míjíme kolony aut zaparkovaných kolem silnic vedoucích k benzinkám. Mohou to být stovky aut a tisíce motorek. Když se ptáme místních, neví, proč je dodávka paliva omezena. Neví nebo nechtějí říct? Neznáme okolnosti, ale připadá nám, jako by se s tím Nepálci smířili a zkoušeli takto prostě vyžít. Neptajíce se proč a nehledíce na zítřek? Nebo říkajíce „Co se dá dělat“?
Všude spleť elektrického vedení, zašmodrchaného jako by každý sloup měl být zvětšeninou pouťové špejle s cukrovou vatou. Dnes se nám stalo, že za zvuku jiskření, jako by to byl ohňostroj, se jeden drát vedoucí z jedné strany cesty na druhou, jen pár metrů od nás v přímém přenosu užhavil a spadl na silnici.
Večer je omezená elektřina. Mají zde rozpis, kdy elektřina nepojede. Když bydlíte v lepším hotelu, dočkáte se jedné funkční úsporné žárovky. Jdou ale s dobou, na Google Play i iTunes si můžete stáhnout aplikaci, která vás předem upozorní na vypnutí energie a mj. nabízí funkci rozsvícení svítilny na mobilu. To pak teprve zjistíte, jak jste paralyzováni elektronikou. Včera jsme nejdřív vybili počítač, pak telefon, potom tablet. Pak jsme šli tmavou ulicí na večeři ve strachu, že nás něco přejede nebo kousne.
Na turisty tu všichni hledí a zdraví je. Hluboké hnědé nepálské oči… Jen věřit jim. Některé děti nadšeně mávají, některé se naučili škemrat sladkosti. Někteří Nepálci jsou srdeční, jiní se vás snaží natáhnout, jak to jen jde. Anglicky tu mluví zdá se každý mladší dvaceti pěti let a leckdo starší také.
Troubení tu znamená „jedu“. Troubí všichni a všude. Nepálci mají zajímavou hlasovou intonaci, skoro to vypadá, jako by na sebe křičeli. Nedělají si starosti s odplyváváním provázeným hlasitým projevem. Vnímání čistoty mají trochu jinde než my.
Ženy mají vkus. Ač zahaleny do několika vrstev a ověšeny různými šperky, všechny barvy spolu ladí. Na horách pak ale jednu „mama“ nepoznáte od druhé. Mají šátek na hlavě, nějaké triko nebo svetr, vestu, šál ovinutý jako sukni, teplé ponožky, žabky a zlatý piercing v nose.
Život tu není jednoduchý. Na druhou stranu evropský spěch a stres tu nezažijete. Tady řešíte situace/problémy, jak přicházejí.
Říká se, že „do Nepálu člověk poprvé jede kvůli horám. Vrací se ale kvůli lidem, kteří jsou i přes svoje útrapy srdeční a s největším úsměvem ze všech.“ Nevím. Spíš máme pocit jakoby se nás tu každý snažil zkasírovat a přechytračit.
Na treku už se nesetkáte s jednoduchým zázemím typu střechy nad hlavou zadarmo a jedním, lokalním, laciným jídlem na večeři. Všichni ve vesnici společně mají jedno tištěné, zalaminované, kroužkouvou vazbou svázané menu se stejnými cenami o polovinu vyššími než před rokem, o kterých najednou prostě nebudou smlouvat. Dobře ví, že ve vedlejší chatě dostanete to samé za stejně vysokou cenu. Navíc jednou z položek menu je poplatek za to, když jíte jinde, než kde spíte, ve výši ceny celého jídla.
Teď si můžete objednat západní jídlo jako steak, pizzu, těstoviny nebo müsli na snídani. Nové lodge pro další turisty rostou jak houby po dešti. Sami jsme viděli jak jedna vyrostla z ničeho na hrubou stavbu za čtyři dny.
Včera jsme v restauraci v Pokhaře dostali jakoby mimochodem přirážku 10% za obsluhování, přestože v menu nebyla zmíněna. Přitom naši objednávku spletli, na WC nebyl ani toaletní papír a tak tak jsme to stihli ve střevech udržet až na hotel.
Vyznívá to negativně vůči Nepálu? Že snad litujeme, že jsme sem jeli nebo nedoporučujeme nikomu návštěvu? Opak je pravdou. Nepál je prostě svůj. Tak jak jej turisti obdivovali doposud: jednoduchý, starý, tradiční, pomalý najednou ale mizí. Nepálcům to ale zazlívat nelze. Stejně jako tento vrchol minimalismu a jednoduchosti chce každý západní turista zažít, tak Nepálci chtějí zažít komfort, vyspělost a výdobytky západu. Už neplatí, že Nepál je neposkvrněná krajina, kterou turisti mohou objevovat a skoro nic je to nebude stát. Nepálci přičichli ke kapitalismu a tahle droga je mění. Někdo by asi polemizoval, že k lepšímu. Jestli je to tak, ukáže jen čas.