Za památkami královského města Bhaktapur lokálním busem aneb jízda na střeše busu taky jízda

Poslední dny v Nepálu jsme nabyli pocitu, že už se vyznáme. Pochopili jsme pravidla smlouvání, zjistili kolik co má přibližně stát, kde se levně a dobře najíst a jak se nenechat obtěžovat každým, co se nám snaží něco prodat.

Vyrazili jsme tak na místní stanoviště veřejných autobusů a řidiči prvního z nich řekli, že chceme do Bhaktapuru. On ale že tam nejede. Měli jsme štěstí a hned druhý bus byl ten správný.

Ujal se nás asi dvanáctiletý klučina, který nám slušnou angličtinou říkal, že máme jít sedět úplně dopředu, hned vedle řidiče, kterému bylo asi dvacet let. Nejdříve váháme jestli je to bezpečné,  ale nakonec se rozhodujeme to risknout. Od kluka zjišťujeme, že lístek má stát 25 rupií na osobu.

Autobus vyráží bez velkých komplikací a my přemýšlíme, proč nám všichni tvrdili, že třináctikilometrová cesta potrvá okolo hodiny. O dvě minuty a třista metrů později jsme začali tušit: tenhle bus nejede do Bhaktapuru. On pouze jede směr Bhaktapur. Řidič vždy když zmerčí jednu nebo více osob u kraje silnice, zastaví a jeden nebo oba naháněči zařvou, kam se jede. Kdo má zájem, nastoupí. Jinak naháneč jen rukou párkrát práskne do plechu vozu čímž řidiči dává signál, že může jet. Jet dalších dvěstě až čtyřista metrů. Takto se to opakuje donekonečna.

Postupně se bus zaplnil vevnitř až k prasknutí. Vlastně už když jsme vyjížděli, středoevropan by prohlásil, že bus je plný a nikdo další přistupovat nebude. Ne tak ale v Nepálu. Botohy i lokty máme vražené do zad i ramen. Zvrchu se ozývá dunění plechu pod nohami cestujících na střeše připomínající zvuk, jako když zmáčknete střed víčka od zavařovačky a ono pak charakteristicky lupne. Cítíme se provinile, dědové a stařenky za námi stojí na nohách, ale pustit je není možné, protože se nevyhneme. Matky drží svoje batolata v náručích a jejich vnímání normálu této šílené reality potvrzují nerušeným kojením ve stoje bez držení se čehokoliv pevného.

Míjíme legrační nápis v nepálštině i angličtině „používejte bezpečností pásy“, které nejenže jsme neviděli na nikom, ale ani se nenacházely na žádné sedačce kteréhokoliv busu ani taxíku. Asi si má člověk nosit svoje.

cedule: Prosíme, používejte pásy (které ale nemáte)

Cestou jsme pojali podezření, že klučina, co se k nám tak má a usadil nás vepředu, je zaměstnancem autobusové společnosti asi tolik co my. Dáváme mu padesát rupií za oba se záložním plánem z busu vyskočit a nedbat jakéhokoliv vyvstalého řevu na nás ohledně placení a bude-li to situace vyžadovat, dát se do běhu.

Po hodině a půl od začátku opouštíme krabičku sardinek. Záložní plán poněkud selhává. Pavel si přeseděl pravou nohu a považuje za úspěch, že stojí alespoň na levé. Chůze nepřipadá v úvahu, natož cokoliv rychlejšího. Klučinu jen vidíme, jak naháněči předává celkem dvacet rupií a ukazuje na nás na oba. Naháněč zabouchá na kapotu a autobus mizí v oblaku zvířeného prachu.

V Bhaktapuru nás překvapilo vysoké vstupné do města – 15 dolarů za osobu. Pro srovnání, za tuto částku může člověk v Nepálu v klidu obědvat i večeřet celý týden. Neochotně vytahujeme peníze a za chvilku poté potkáváme Toma – turistu z Kalifornie ve věku asi šedesát let. Spolu jsme se dohodli na najmutí lokálního průvodce, který nám vše ukáže i popíše. Rozdělení ceny v poměru 1/3 ku 2/3 je výhodné především pro Američana, ale celkem pět dolarů za mě a Pavlu výměnou za dvě hodiny informací, které nemusíme hledat na mobilu nebo v průvodci je i pro nás dobrý obchod. Dvouhodinovka utekla jako voda, prošli jsme to nejvýznamnější a trochu se nám zlepšil pohled na Nepálce nabízející průvodcovské služby okolo nejrušnějších památek.

Bhaktapur panorama

S Tomem jdeme pak i na oběd. Jako cestovatel není žádné ořezávátko, navštvil bezmála sto zemí včetně České republiky a v Nepálu je s desetiletými rozestupy už potřetí. Inspirativní chlapík, který se se svou ženou z Nizozemí jako mladí rozhodli pracovat vždy jen sedm let a osmý rok potom cestovat z úspor, které po desíti procentech z každé výplaty nastřádali. Jejich děti tak ve věku okolo pěti let procestovaly půlku Evropy, naučily se Německy i Holandsky a bezvadně si celé roční dobrodružství užili. Zíráme! Tom zase zírá na nás. „Co je na tom nereálné?“ ptá se nás. Američani nic nekomplikují. Když Tom zjistil, že rodiče jeho manželky nemluví jinak, než holandsky, holandsky se naučil plynule a jen krčí rameny, že je to jednoduchý jazyk. Nechápu. Kvůli dvěma lidem na světě se naučit celý jazyk. On nechápe, že já nechápu. Když Tomově tehdy teprve přítelkyni imigrační úředník řekl, že jí vyprší pracovní víza a do týdne musí USA opustit, dojel k ní do práce na motorce s improvizovaným pugétem květin a žádostí o ruku. Jednoduchost jeho argumentů nepřipouští diskuzi. Přece jen na životní zkušenosti univerzitního profesora v důchodu nám ještě pár let chybí. Loučíme se, procházíme zbytek města sami a chystáme se zpátky do Kathmandu.

Jenomže člověk míní a pán Bůh mění a navíc má smysl pro humor. Když přijel autobus, byl vevnitř naprosto plný. Kdy přijede další jsme se neodvažovali ptát, za půl hodiny zapadalo slunko. Nebyl čas na hrdinství a co jsme ještě před dvanácti hodinami považovali za jistou sebevraždu jsme se dobrovolně rozhodli podstoupit.

Nepálští spolucestující na střeše si nás prohlíželi jako raritu v podobě bílých jednorožců. Evidentně jsme si ale u nich naší odvahou získali respekt. Rošt na střeše není dělaný pro přepravu cestujících ale zavazadel, čemuž odpovídal rozestup tyčí od sebe, jejich stav i komfort. Pavel se žertem ptá, jestli je tento způsob přepravy bezpečný. Dostává se mu jednoduché odpovědi že velmi.

Platíme nakonec dvacet rupií za každého, víc drobných u sebe nemáme a větší rozměňovat nechceme, když navíc uvážíme službu, které se nám dostalo i toho, že místní platí ještě méně. Naháněč je ale spokojený, zabouchá na autobus a mizí.

Přežili jsme a musíme uznat, že nám tenhle zážitek vykouzlil úsměv na tváři tehdy i vždy, když si na něj vzpomeneme. Na straně druhé chápeme, že tohle video asi nebude nejoblíbenějším hitem našich maminek:

cesta na střeše autobusu

Fotogalerie z Bhaktapuru
Fotogalerie z tří týdnů v Nepálu

Za památkami královského města Bhaktapur lokálním busem aneb jízda na střeše busu taky jízda naposledy upraveno: Březen 27th, 2016 by Pavel

Napsat komentář