Neděle 13. 12. 2015 – 3. adventní neděle, bývalé cisařské město Hue ve středním Vietnamu

Zase jsme jednou měli velké oči vstávat brzo. Od 7,30 se podávala v našem hotýlku snídaně, to jsme ale měli skoro ještě půlnoc… Hotýlek to byl vtipný, taková vysoká úzká nudle bez výtahu s crazy označením pater. Po prvním dvojschodišti jste potkali dveře s čislem 101, po dalším dvojschodišti byly pokoje 102 a 103 a pak už to šlo postupně. Tímto se ale náš pokoj čislo 402 stal pokojem v 6. patře (bez výtahu :)).

Půjčili jsme si motorku a vyrazili do městského provozu k benzince. Provoz ve Vietnamu to je kapitola sama o sobě. Motorka tu nahrazuje auto, takže běžně vidíte, jak si to po silnice štráduje celá rodina na jednom skútru. O dětech, držících se, kde se dá, a různě starých miminkách nemluvě. Na motorce se tu převáží úplně všechno – viděli jsme obrazy, skříně, zahradnictví, květinové aranžmá, koše s husami, trubky přesahující skútr asi o 2 m zepředu i zezadu apod. Troubí se tu jako znamení, že předjíždíte, ale máme pocit, že v mistních to nevyvolává jakoukoli pozornost. Motorky se tu běžně pujčují bez zrcátek – proč taky, do zrcátek se tu při vyjíždění na ulici nikdo nedívá… Největší dobrodrůžo je odbočování vlevo. Vietnamci ctí pravidlo odbočit nejrychlejším možným způsobem, takže to střihnou rovnou do protisměru. Prostě hotový „saigon“.

Včera jsme prochodili město a Citadelu, velký komplex císařských paláců rozesetých v zeleném parku, zapsaný na seznam památek UNESCO. Mohli bychom vyjet k místním věhlasným hrobkám císařů, my ale nechceme poznávat tichou kamennou historii, chceme zažít zdejší venkov a mistní lidi s jejich zvyky.

Vyčetli jsme, že v Thanh Tien se vyrábí papírové lotusy k různým oslavám a dekoracím chrámů. A chceme to vidět na vlastní oči. Zajímavé bylo už to, že mistní na recepci našeho hotelu se museli dlouze zamyslet, když jsme se ptali, jak se tam dostat (googlemaps ani mapsme ji totiž neznali). Nakonec jsme se dopátrali alespon směru. Cestou se tedy ptáme na detaily, ale nejsme moc úspěšní. Zastavujeme v obchůdku u cesty, kde kupujeme sladkosti za 2 Kč 🙂 K doptání nám nepomáhá ani překladač do vietnamštiny 🙁 A tak jedeme dál vstříc dobrodružství.

U dalšího obchůdku je paní docela přesvědčivá v ukazování směru a tak po chvíli cesty narazíme na chrám mezi banánovníky. A opravdu – s výzdobou z papírových lotusových květů. U chrámu sedí u stolečku děti, jakoby byly ve škole. Bavíme se s nimi, prý píší úkoly. Ptají se nás odkud jsme 🙂 (nejoblíbenější věta v angličtině ve Vietnamu oběcně) a jak se jmenujeme, my co je jejich nejoblíbenější předmět a tak. Učitelka nám píše asi adresu, kde najdeme výrobu lotusových květů, ale navigace si s ní neví rady. A tak dětem dáme koupené sladkosti a vyrážíme hledat dál. Cestou úplnou náhodou narazíme na dům s verandou, kde pán vyrábí papírové koně – prý asi pro oslavy nebo jako obětiny?

Ptáme se pak ještě ve výrobně proutěného nábytku, tam nás ale směřují zase zpátky k chrámu.

U jednoho dalšího obchůdku, kde se znovu zkoušíme ptát, zastavuje francouzský pár na kolech asi s vietnamským průvodcem – říká, že za 2 km cestou zpět bychom měli narazit na ceduli a tam odbočit. Opravdu! Cedule je pořádně vybledlá a možná jen jednostranná, tak jsme ji cestou přehlédli. Nacházíme dům, ve kterém sedí na zemi bosý pán a přilepuje květy papírových lotusů ke stonkům, pak je balí do igelitů a chystá k prodeji. Zavolá syna, který zavolá bráchu 🙂 a ten nám ukáže celý postup výroby jedné květiny, která zabere asi 10 minut.

Pavel na oplátku ukazuje, jak v Česku děláme papírové lodičky a parníčky. Evidentně se jim to líbí, točí si vše na mobil. Tak kdo ví, jednou možná tuhle vesnici proslaví i české papírové lodičky 🙂

Kluk se trochu chytá anglicky, tak zkoušíme dozvědět se víc, ale po chvíli má své limity i překladač. Uprostřed „verandoobýváku“ (jak je ve Vietnamu typické) je „oltář“ se sochou s květinami a obětinami. Na chvíli zapochybujeme, jestli to není Panna Maria. Ve středním Vietnamu frčí Lady Budha, ženské ztvárnění Budhy. Ale poznejte asijské ztvárnění svaté ženy. Hlavní rozdíl je, že Maria má ruce sepjaté, zatímco Lady Budha něco gestikuluje.

Dáváme klukům 50 000 dongů a vyrážíme na pláž. Po rozpacích, kdy nás kluk zve na oběd k nim domů, ale z časových důvodů slušně odmítáme, nás nakonec navede do místní restaurace, kde si dáváme seafood hotpot (za 100 000 dongů). Na ostrůvku uprostřed rybníku si tak v podstatě vaříme vlastní oběd. Vážíme si nabídky „lotusového kluka“, ale tohle bychom u nich doma nezažili. Dostáváme speciální hrnec s miskou s ohněm pod ním, ve kterém se vaří vývar ze zeleniny a ananasu. K tomu rýžové nudle a syrové krevety, chobotničky, vajíčko a hovězí maso. To vše se postupně dává uvařit a pak jí s rýžovými nudlemi a listy (podobnými špenátu). Je to zážitek pro oči i chutové pohárky. Vidíme, jak šedé krevety ve vodě růžoví, naopak rudé hovězí maso tmavne.

Po baště vyrážíme na pláž asi 5 km vzdálenou. Na koupání to moc nebude, jsou tu obrovské vlny. Ale to ticho, jen šumění padajících vln, mořský vánek (a písek úplně všude :)) si užíváme.

​Chvilku po zaparkování nás oslovuje asi 15letá holka ve žlutém pyžamu (stejnobarevné nebo vzorované rádoby bavlněné úbory místních žen opravdu vypadají jako naše pyžama) z místního baru. Chce nás nalákat na chlazené pití a posezení. Jdeme si o kus dál roztáhnout naše ručníky. Asi půl hodiny před tím, než chceme odjíždět, k nám znovu přijde a snaží se nám něco říct. U toho ukazuje natáhlou rukou celé pobřeží kolem dokola. Že by nám chtěla prodat plavbu? Začíná být dost neodbytná a nepříjemná. Jediné, co si z angličtiny odnesla, je „thirty thousands“. Z celé nepříjemné konverzace si odnášíme to, že nám chce říct, že tohle je místo Vietnamců, což my nejsme, tak ať zaplatíme 30 000 dongů nebo si dáme pivo a kafe v jejich baru. Když to po dlouhé chvíli vzdá, jde si „stěžovat“ tátovi spícímu v houpací síti. Ale viditelně nepochodila ani u něj, dál si hoví a nás neřeší. Vidíme pak ještě, jak zastavuje další bělochy, kteří přišli, snad vždycky néuspěšně.

Pro doplnění souvislostí, tato pláž byla veřejná, od baru jsme byli aspoň sedmdesát metrů, dva psi čůrali jen pět metrů od nás, pět kluků pak na hraně moře také vypouštěli pivo, co před chvíli popili. Když si ve Vietnamu můžete pronajmout dvě lehátka na vyhlášené čisté pláži za 30 000 dongů za to, že tu ležíme na našich ručnících nikomu platit nechceme.

Vietnamská touha po obohacení a kreativita jak na to je opravdu obdivuhodná…

Když se přes pláž potulují buvoli, jsme už na odjezdu. Vyrážíme zpátky do Hue na mši – snad v 5,30 hod. Po 15 km cestě přijíždíme ke katedrále, kde stojí asi 200 motorek a pán, který tady parkování organizuje. Dostáváme kartičku s čislem a on voskovkou píše stejné čislo na motorku. To asi, když po mši nemůžete v tom moři plném motorek najít právě tu svou. Přestože je 5 hodin, mše v 5,30 vypadá, že je v plném proudu. Snažíme se tak pána ptát, jestli bude ještě pozdější. Navádí nás na 5,15 k jinému kostelu. Většina sedí rozděleně – na jedné straně ženy, na druhé muži. Děti se tu zabavují chipsy, máme pocit, že se tu snad musí fasovat, každé malé dítko žmoulá minimálně jeden balíček 🙂

Po mši už ze tmy kolem kostela vystupuje vánoční vyzdoba. Obdivujeme originální kulovité „lampiony“ na stromě, vyrobené ze dvou plastových barevných ošatek spojených k sobě ukrývajících žárovku. Poklid vystřídáme za mumraj nákupního centra, kam jdeme ulovit jídlo na zítřejší výpravu. Kabelky, batohy apod. vám zde balí do igelitu a sešijí kancelářským koněm, aybste nic neukradli…

Pak už jen kupujeme otevřenou jízdenku z Hoi Anu přes Dalat a Mui Ne do Ho Chi Minhova města a zjištujeme možnosti zdolání 150 km z Hue do Hoi Anu na motorce skrz Hai Van Pass s převezením krosen. Vracíme motorku půjčenou bez jakéhokoli finančního depozitu nebo dokladů a pomalu jdeme na kutě.

Další fotky z návštěvy Hue